Pojďte si hrát 😉

Někdy používám hry. Proč? Tak třeba proto, že to klienty uvolní, přivede na jiné myšlenky, někdy hlouběji k sobě, někdy to uvolní atmosféru, někdy mi to ukáže jak o něčem přemýšlí, někdy mi to ukáže co je pod pokličkou, co je brzdí. Někdy jen tak. Pro zábavu.

Tak třeba včera. Ke konci emočně náročného sezení, věděla jsem, že něco chybí. Něco víc, než shrnutí. Hra se nabídla sama.

Spočívala v odmítnutí nabízené vody (a prostřídání rolí)

– klidně si to taky zkuste, ve dvojici –

🔔 jeden „spoluhráč“ nabízí sklenici vody; podává sklenici a pak už nezasahuje, jen stále podává nabízenou sklenici a pozoruje.

🔔 druhý ji odmítá, přičemž reakci prožívá – 1x se vztekem, 1x se smutkem, 1x netečně, 1x s poděkováním, třeba že nemá žízeň, že si dá raději kafe nebo něco silnějšího… Reaguje, dokud cítí danou emoci, dokud to má grády, dokud vás to baví. Nebo si stanovte časový limit, minutu…

Pak se prohoďte. Nezapomeňte, je to hra. Ve které nejde prohrát. Pojďte do toho naplno (tzn. přežeňte emocionální reakci) a užijte si to 😉

K čemu je taková hra obecně dobrá?

Můžu vám napsat příklady, co tím lze zjistit. O sobě, o emocích, odmítnutí a… Pomůže vám to? Nejspíš ne. Nejspíš, pokud tohle čtete, tak už jste podobných příspěvků pár četli.

Včera, u téhle hry, mě klientka dostala

Čekala jsem, dle zadání, odmítnutí a – klientka si ode mě vodu vzala. S tím, že ode mě by si vzala cokoliv. Ty výbuchy smíchu, které přichází, jsou k nezaplacení. Chápete, když se plně soustředíte na klienta, na proces a klient vás uzemní a je tak totálně v přítomnosti, že zapomene na zadání hry… Já se soustředila a ona jen byla. To je taková krása. Miluju svoji práci.

Pro mě nádherná zpětná vazba.
1. Že by si ode mě vzala cokoliv – tady je vidět důvěrný vztah.
2. Naprosto spontánní reakce – klientka v průběhu koučovacího sezení vypustila staré usazené emoce. Na konci už „jenom“ zažila, jak to vypadá, když člověk jedná spontánně. Nezatížen. Tak se plácám po rameni 🙂

A něco ukázala i mně.
Do té „hry“ jsem šla tak trochu navzdory rozumu. Zbývalo pár minut do konce, čas spíš na shrnutí. (– Mojí zodpovědností, zodpovědností kouče je držet bezpečný prostor. Tam spadá i hlídat čas. –) Jenže něco chybělo. Celé sezení bylo nabité emocemi. Nahoru dolů, nahoru dolů. Mám důvěru v koučovací proces, ve své schopnosti i v klienty samotné. A tak se prostě nebojím. I minuty před koncem se pustím do „větší“ akce. A zároveň důvěřuju, že všechno je možné. Ono se většinou ukáže, že to, co považuji za velkou akci je jen chybějící dílek. Klienti dostanou, co potřebují. To není o mě. Ani o klientce. To je o tom prostoru, který společně vytváříme. Věci se můžou dít a dějí v náš prospěch. Stejné je to pak i v životě. Někdy máme potřebu něco udělat a nevíme, jak to dopadne. Může nás napadat tisíc věcí, jak se to může pokazit. Ale podstatné je jít do akce. S láskou a důvěrou.

Akce

Důvěřujte. Pojďte to zkusit a nechte se překvapit. Vždycky je to zajímavé. A je to škola pro život. Doopravdy. Nejdřív pojďte do akce, pak rozjímejte, k čemu to bylo. Obráceně to smysl nemá, jen ztráta času…