Aneb když TO, CO SI NEPŘIZNÁM, SE MI STÁVÁ OSUDEM.
Stud. Chrání mě. Abych nešla z komfortu. Abych nezažila výsměch. Abych zůstala neviditelná. Nic nepotřebovala a nebo se o všechno zvládla postarat sama. Beze svědků. Měla pocit, že mám všechno pod kontrolou.
Jenže
- to straaaašně vyčerpává
- kontrola je jen zdánlivá
- a staví to zdi. Které, když nechci, aby to byl konec příběhu „.. a zůstala chráněna za vlastnoručně postavenou čínskou zdí…“ potřebuji umět bourat. Nebo alespoň opustit.
Příběh:
Objednala jsem si krabičky, 5 jídel na den. Abych to snědla, potřebuju jíst co dvě hodiny. Je mi trapné, že mě kolegové v práci vidí pořád jíst. Nikdo mě neodsuzuje, nikdo to nekomentuje, každému je to jedno a já se stejně stydím. Jasně, stud nevznikl tady a teď. Je se mnou co si pamatuju. Je to taková ta stopa ve sněhu. Nebo v písku na pláži. Objevuje se a mizí. Vzhledem k okolním podmínkám.
Stud za vlastní potřeby může vypadat všelijak. Co je pro jednoho „nic“ je pro druhého je zdrojem paniky. Každý máme vlastní příběh, vlastní stopy, vlastní cestu.
Teď to tak mám. Teď a právě teď. Takže si chodím pro jídlo co nejvíc potají, zavírám se s ním v kanclu a začínám si s celou tou situací pohrávat a zkoušet. Objevovat. Pro teď (a připomínám, jen pro teď) si dovoluji respektovat tuhle svoji potřebu být neviditelná. Je to můj výchozí stav. Uběhnout maratón jde taky těžko, když nedorazíte na start.
Jiný příběh.
Klienti, ať ženy či muži často popisují, jak jim chybí obyčejný lidský kontakt, dotek. Ale přiznat to? Že chci obejmout, jenom pohladit nebo jen být vedle sebe, to už je těžší. A tak partneři často toho druhého zkouší, všelijak testují: „kdy přijde, když já nic“ a nebo je čekají, vnitřně smutní a frustrovaní. S pocitem, že ho ten druhý nemá rád. Sami pro sebe potřeby ani nepojmenované, nepřiznané, nevybarvené. To on! to ona! Ona je ta špatná. On je …
Druzí nemají povinnost naplňovat naše potřeby. A zároveň platí, naše potřeby jsou platné.
Když se vrátím k sobě a své potřebě být neviditelná – nemohla jsem čekat, že si druzí začnou přikrývat oči, aby mě neviděli. Sama se o sebe musím postarat sama.
Jenže co s tou potřebou fyzického kontaktu?
Stydíme se za svoje potřeby. Vyvolává to v nás nejistotu. Zranitelnost. Co když nás druzí uvidí jako slabé? Nechceme být zranitelní. Nechceme od někoho něco potřebovat. Nechceme sami sebe vidět jako slabé. A když něco od někoho potřebujeme, staví nás to, pocitově, do pozice slabých. Hlavně nic po nikom nemuset chtít a o všechno se dokázat postarat sami. Pak nám nic a nikdo neublíží. Pak budeme my ti silní.
Když se neukážeme.
Jenže…
Za jakou cenu?
Je to jako postavit kolem sebe zeď. Co je za zdí, co se děje uvnitř, nikdo jiný neví. Ano. Zeď nás ochrání. Jsme v bezpečí. Jsme viděni jako silní. Dokud zeď drží. Dokud my sami ji udržíme. A je v tom obojí, zeď je ochrana i vězení. Chceme ji udržet i zbořit. Ideálně zároveň.
Teprve, když se podíváme na sebe a na to, co doopravdy potřebujeme – tam se dotkneme sami sebe. Tam začíná vztah se sebou. A tam začínáme být rozpoznatelní pro druhé. Tady začíná vlastní síla, sebevědomí, sebedůvěra. V té jakože slabosti. V té nahotě.
Tam, kde zdi padají. Na zbořeništi. Uprostřed toho všeho. Staré se odklidí a začíná svoboda. Můžete stavět, co chcete. Na co máte. Dokonce se můžete i rozhodnout co si ponecháte. A něco si určitě nechte, to co vám slouží nebourat! A nezapomeňte, můžete se i pohybovat, svobodně. Jít jinam. Opustit staré. Jen sebe neopouštějte.
Ta zeď, to nejste vy.
A odpovědi nezačínají u druhého člověka.
Ptejte se sami sebe, co potřebujete. A neberte to jako fakt. Je to cesta. Potřeby se mění. Každým dnem, kdy se něco nového naučíte, kdy se změní okolnosti. Dovolte si být k sobě upřímní, chápaví, laskaví, vnímaví. Všímejte si detailů a radujte se z toho, že se o sobě můžete dozvídat nové věci. Učte se a hrajte si. Sebe-vědomí, aneb vědomí sebe sama. To je věda zvaná smysluplný život. Vy jste ten smysl. Vy a vaše smysly 😉
Napsat komentář