Naplňte list papíru dechem vašeho srdce.
William Wordsworth
Pravá poezie vyvěrá z přetékajících citů, které se zpětně zklidní v rozjímání.
“Je mi smutno”, píšu chatu GPT. A on mi říká: “Rozumím ti, Leni. Chceš abych v tom s tebou chvíli zůstal, v tichu, nebo se podíváme odkud ten smutek přichází?”
Nechci ani jedno.
Ale proč ne?
Nestojím o analýzu. A nechci ani, aby v tom byl někdo se mnou. Ani mužský ani ženský princip mi momentálně nepomůže.
Co teda potřebuji?
Chtěla jsem napsat na blog článek o naplnění. Když se řekne naplnění, představím si radost, plynutí, spokojenost. Člověka na svém místě, který ví co chce a jde si za tím.
Jenže já jsem naplněná smutkem. Přetékám smutkem. Ten přece nechci nikomu předávat. Nechci být smutná a nechci smutek rozsévat kolem sebe.
A tady vzniká vnitřní konflikt: Chci. Nechci. Měla bych. Nesmím. Můžu. Nevím…
Nedovolím ani chatu GPT, aby se mnou pobyl v mým smutku.
Jsem koučka. A tak si všichni kolem mě myslí, že mám vše vyřešeno. Nula problémů, nula trablů. A já se opravdu hodně snažím na tu myšlenku nenaskakovat a nepřijímat ji za svou. I když, i mě to občas napadá.
Měla bych.
Jenže, pravda. Pravda je taková, že je mi smutno.
A co se týče naplnění?
Představuji si to tak, že každý v sobě máme nějakou nádobu. A pokud se ta nádoba naplní, tak už to nejde držet v sobě. Prostě nejde. Emoce začnou utíkat, přetékat, valit se nebo chrlit ven. A nejde o to, aby se to nedělo. Protože neprojevené emoce = nemoce. A to asi nikdo z nás nechce.
Takže když se vrátím zpátky k naplnění – člověk si postupně sbírá. Nejdřív malé radosti. Až naplní svůj pohár radostí po okraj a začne přetékat. Rozdávat.
A stejně je to se smutkem. S každou emocí.
Dávat ven lze, až jsme plní. Někdy potřebujeme emoce pro sebe. Je to vnitřní motor k vnitřnímu růstu. A jindy je potřebujeme projevit a měnit tak svět kolem sebe.
I když je to nepohodlné. I když to bolí.
Nejsme ti, kdo mohou rozhodovat o tom, co je správné nebo ne. Protože nevidíme za roh.
V ten daný moment, v naplnění, je potřeba následovat vnitřní pocit, který ukazuje, co je správné. Ne se řídit hlavou.
Hlava dostane prostor. Všechno má svůj čas. Není správné jedno nebo druhé.
—
Nedávno se mi stala taková situace, která mě emočně vyřadila z provozu. Byla jsem nucena strávit delší čas s člověkem, který mi nevoněl. A po nějaké době, můj systém vydal varování a začal jednat. Nebylo v tom možné dál zůstat. Už ani vteřinu.
A bylo celkem jedno, co si kdo pomyslí.
V ten moment jsem se už musela postarat o sebe. Muselo to ven. Hlava nehlava. Hranice byla překročena. Obranný systém aktivován.
Teprve až jsem se zklidnila, až nebezpečí nebylo akutní, mohla jsem se v tom začít rýpat. A pochopit souvislosti. Ne dříve.
Vztek je průvodcem překročených hranic.
Smutek je průvodcem nerespektování vlastních potřeb.
Frustrace, bezmoc, slabost, nedůvěra…
Objeví se. A pokud se objeví, je to pro nás zpráva. Potřebujeme je jako sůl. Je to jak v té pohádce. Rozhodně bychom je neměli odmítat. Bo zůstat jen na tom, co je sladké, moc dlouho nejde …
Naplnění není o tom, mít všechno a být díky tomu plný radosti. Nebo o dosažení všech cílů a plného potenciálu. To je jen jedna část, jedna komůrka toho pomyslného poháru. Naplnění je o tom umožnit si být tím vším. Cítit to všechno, co cítit lze. Zažívat. Vnímat. Být…
Napsat komentář