KOMUNIKACE, vztahy a sebevědomí
Znáte pořekadlo “když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají”? Jak by ne. Tohle platí všemi směry. Když kdokoliv z nás něco chce, máme své zbraně, jak to či ono získat. A jsme ochotni něco obětovat, zaplatit nějakou cenu. Za něco větší, za něco menší a někdy situaci vyhodnotíme, že na tohle už nemáme. V prvním lepším případě, to zjistíme hned a tak hned to hodíme za hlavu a jdeme dál. V druhém (možná ale ještě lepším případě, kdo ví) si stanovíme cíle, cestu a postupné kroky, jak se toho dobrat.
Může jít o krásnou ženu, opuštěný ostrov, vlastnoručně vypěstovanou mrkev či nového klienta. Je to jedno. Víceméně. Principiálně je to jedno. Něco chci, jdu si za tím, něco objetuji, “zaplatím” a když vytrvám, pravděpodobně to získám. Otázka je, většinou se na ni ptáme teda dost pozdě, a to ještě v tom lepším případě: “proč” – proč to chci? Je-li odpověď abych trumfnul souseda, celkem s jistotou vám můžu říct, že to nebude fungovat. Dlouhodobě. Udržitelně.
Teď se dostávám k pointě. A tou je odpověď na otázku, kdy nám masky pomáhají. Nasadit masku znamená za něco se schovat. Začínáme-li s novou věcí, s novým projektem, s novou zkušeností, nevíme, jak nám to půjde. Budeme-li v tom dobří či nikoliv. A proto, při těchto výstupech z komfortní zóny nám masky pomáhají. Chvíli “hrajeme”, že jsme dál, než jsme. Abychom se vůbec odhodlali vykročit. Třeba zvednout ten telefon, zavolat někomu neznámému a nabídnout mu naši službu či produkt. Nijak zvlášť nám nepomůže, když potenciálnímu zákazníkovi začneme vysvětlovat, že to děláme poprvé a že jsme nervózní a že si nevěříme a bla bla. Koho to zajímá. Zákazníka zajímá, jestli máme něco, co mu pomůže. Jestli se jeho potřeba potkává s tím, co nabízím.
Takže, svoje strachy si řešme sami. Sebevědomí se buduje tak, že ty strachy překonáváme. Jdeme do toho, do čeho se nám nechce. I s tím, že s bojíme. Fajn, je důležité to vědět a zpracovat. Ideálně v bezpečném prostředí. Než se nám to podaří rozkličovat, vědomé nasazení masky může pomoci. Protože tak získáme zkušenosti a zážitky, které nás posunou dál. Respektive blíž k sobě samému. V ideálním případě. Možná i častěji, protože i pokud bychom šlápli vedle, tak především chybami se člověk učí.
Jakmile ale strachy rozkličujeme, neplatná přesvědčení zahodíme a získáme krom vlastního nového přesvědčení i zpětnou vazbu o tom, že náš produkt či služba slouží či pomáhá, pak je maska zbytečná. Nepotřebujeme dělat ze sebe něco, co nejsme. Věříme sobě, produktu, službě, lidem.
Víte, proč mě bavil ten byť marketingový hovor z I. dílu? Onen sympatický hlas mi hodil udičku, zeptal se mě na mé sny. Navíc mě pobavil. (Jako jo, mně stačí málo.) Ale nejvíc mě potěšilo, když mi na konci s úsměvem řekl “musel jsem se zeptat”. Mně je jasné, že kdyby to vyhodnocoval někdo z “jeho” banky, patrně by tak kladnou odezvu nedostal. Ale tohle bylo tak autentické. Sympaťák, hodil udičku, já jsem zaregistrovala návnadu a byť jsem ji nespolkla, zasmála jsem se, on to zkusil ještě jednou, nic, tak šel dál. Ale s úsměvem. Bavilo nás to totiž oba.
Masky nasazujeme, abychom se cítili dostateční. Abychom nemuseli před druhým stát sami za sebe. Aby byly setkání snazší. Abychom byli pro druhého přijatelní. Abychom dostali, co chceme – předpokládáme, co si protistrana o nás myslí, jak nás vidí, jak se s námi musí cítit, abychom my dostali, co chceme. Setkají-li se dva lidé v maskách, setkají se vlastně dvě úplně jiné bytosti. A možná se ani vlastně nesetkají.
Je jedno, o jakém vztahu mluvím, ale když věnujeme naši plnou pozornost druhé straně namísto tomu, v jakém světle chceme, aby viděli nás, nemůžeme udělat chybu.