Komunikace, vztahy a sebevědomí
Když dva dělají totéž, není to totéž. A to je boží! Protože…
Když se zeptáte dvou různých dětí na to, „co je to dokonalost?“, patrně neodpoví stejně. Jeden řekne např., že to je, když je něco bez chyby. Druhé bude mluvit o Minecraftu. (Fakt, zkoušela jsem to.) Ani u dospělých to nebude jinak, pro jednoho muže to může být krásná žena, i celkem konkrétní nejspíš, pro jiného to může být pivo po fotbale s přáteli….
Pro jednoho to může být západ slunce, pro druhého východ.
Jak je možné, že si rozumíme? Co nás spojuje, v tom jednotlivém vyjádření?
Dramatická pauza …
Emoce. Pocit, jaký zažíváme, při naši vlastní a jedinečné představě či prožitku dokonalosti. Ať už je to, co je to. Mám pravdu? Jen částečně 🙂 Do té míry, do které jsme všichni stejní v naší lidskosti a rozdílní v naši jedinečnosti. “Vidím či vnímám-li dokonalost”, můžu zároveň cítit i něco dalšího, např. touhu, vzrušení, chuť hrát, vyhrát, plynutí, splynutí, sounáležitost, pocit patřičnosti či zapadnutí někam a mnohé další.
Proč o tom mluvím? Je rozdíl, mezi představou a realitou. Ještě jinak. Představují-li si dva lidé společný zážitek, jejich představy nebudou totožné. Dokonce mohou být hodně odlišné, obzvlášť, pokud se vzájemně příliš neznají. Nebo mají nasazené nějaké masky, které je od sebe oddalují, ať už chtějí či ne. Ať už si to uvědomují, či ne.
Plnit něčí očekávání znamená nasadit si masku. Možná dokonce i masku dokonalosti. “Budu přesně takový, jakého mě chceš, potřebuješ.” Jednak je to dětinské, ale hlavně je to cesta do pekel. A kupodivu i v práci. Protože proč? Zbavujeme se tím vlastní zodpovědnosti, vlastní osobnosti, kreativity, osobitého přístupu, potenciálu, toho, čím můžeme projekty nebo cokoliv, co děláme obohatit.
Není cílem být dokonalý. V nedokonalosti je krása. Dokonalá je každá chvíle, právě pro svoji nedokonalost. A klidně pokaždé jinou a jinak. Proč? Protože kdyby to tak nebylo, neměli bychom se jeden od druhého co učit, co vnímat, co chtít. Kdybych všechno znala, všechno věděla, nic by mě už nemohlo překvapit, potěšit, pobavit. Bylo by to jako smrt.
Nebo jako počítačová hra, ať nejsem morbidní. Když překonáte dostatečný počet překážek, dostanete se na vyšší level. A pak na další a další a další. Postup. Růst. Ale tvářit se, že už teď je všechno dokonalé a hrát pořád první level dokolečka??? Ano, baví mě to, po nějakou dobu, baví mě ta hra. Ale chci dál. A proto si musím třeba i přiznat, že nevím, jak se přes něco dostat. A zkoušet to a hledat cesty a možnosti a třeba se i ptát kudy dál. Ale mám možnost volby. Vždycky nějakou možnost volby mám. Do posledního dechu. Chtít 100% dokonalost tady a teď? To je jako chtít dokonat.
Dokonalý závěr by zněl něco jako nechtějme být dokonalí a chtějme dělat chyby. Jednu za druhou. Ukažme svým dětem, podřízeným, nadřízeným, kolegům, kamarádům, jak jsme nedokonalí. Ale to zní děsně. A navíc je to nesmysl na n-tou. Nejde o to dělat chyby vědomě. Spíš se za ně netrestat a učit se z nich. Nejde o to chtít být vědomě nedokonalý, jakože všichni jsme. A nejsme. Už to slovo samotné je past… Spíš se netrestat a zkoušet, co se dá zlepšit a co už ne. A hlavně se těšit z těch nedokonale dokonalých chvil.
Nikdy dopředu nevíme, která z těch nedokonalých chvil se stane dokonalou. Nebo která drobná nedokonalost způsobí celkovou dokonalost 😉