Jako malí jsme se učili pořád. Bylo to přirozené, hravé, samozřejmé.
Jako velcí máme často pocit, že už bychom všechno měli vědět a umět.
Proč?
Možná proto, že máme školy, diplomy, školení. Že se to od nás čeká.
A tak hledáme inspiraci hlavně u těch, kteří už vědí. Není na tom nic špatného.
Jenže, co když nám něco zásadního uniká.
Před pár dny jsem seděla u vody a pozorovala dva mladé kluky.
Skákali z lanové houpačky do vody. Jeden to uměl – měl tělo perfektně pod kontrolou, salta švihal ukázkově, jedno jako druhé. Druhý nevěděl jak na to. Ten první mu dával instrukce. Podívali jsme se na sebe. „Jak jednoduché“, co dodat. A on šel a zkoušel to. A zkoušel. A zkoušel.
Až se mu to povedlo. Poprvé. Pak zase ne. Podruhé. A pak, pak už to jen opakoval.
„Easy,“ řekl mi a sebevědomě se usmál.
Hustý, co.
Nechybí nám právě tohle?
Touha, vášeň, radost z toho, že něco zkoušíme?
Že hledáme nové možnosti. Že se učíme, rosteme, měníme.
Já sama jsem se pustila do něčeho, co by mě ještě před pár lety ani nenapadlo.
Vrátila jsem se ke geodézii. Po cca dvaceti letech. Trávím pracovní dny na stavbách. A vážně si to užívám.
Hustý, co.
Neříkám, že je to lehký. Není. A to je právě ono. Mít na to tu odvahu, i když dopředu tušíte, že to může i trochu bolet. Že budete dělat chyby. Protože jenom ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zůstat „sedět na gauči“ nebo udělat krok „ven ze dveří do neznáma“. Stojí to za to?
A proč zrovna tahle výzva? Za mě je to vnitřní hlas duše, který nás vede. Ale o tom zase příště.
Co vy? Učíte se něco nového? Nepohodlně nového mám na mysli.