Vlastně je jedno, jestli se na realitu díváme z pohledu kvantové fyziky, věříme jen a pouze vlastním očím a uším, nebo v lepší zítřky, osud či vyšší moc. To podstatné je: nespoléhat na ty kolem. Jsme naučeni hledat odpovědi vně. Čekat, až něco. Tudy cesta nevede. Nebo teda vede, otázka je, jestli je to ta, po které chceme jít.
Proč hledat odpovědi v sobě?
Ani jako kouč nejsem orientovaná na výkon v pravém slova smyslu. Nejde mi o to, aby mí klienti dosahovali toho, co si předsevzali (ve výsledku samozřejmě ano, pokud to ale doopravdy chtějí). Těší mě, když se na svá předsevzetí, cíle, touhy dokážeme dívat i z jiného úhlu pohledu. Změnit úhel pohledu, rozšířit zorné pole. Proč?
Nejít přes mrtvoly, respektovat hranice druhých. A zároveň jít za tím, co člověk chce.
A je v tom nějaké ALE?
Představme si, že se soustředíme na to, co nás štve. Na práci, na partnerovi, na dětech, na šéfovi… A my češi jsme na to možná i experti, všímat si toho, co je špatně. A já to naprosto chápu. I já znám přesvědčení, že má smysl si všímat toho, co je špatně, protože tam je ten prostor na zlepšení. Prostor pro změnu. Jenže, co když je to všechno jinak. O kolik by se změnila kvalita našich vztahů, pracovních, partnerských, rodičovských, přátelských, kdybychom si všímali toho, co funguje a co se nám líbí a co chceme podporovat a budovat, nejen toho, co chceme měnit.
Mám pocit, že to, proč to neděláme, je vlastně z nedostatku času. Není čas se zabývat tím, co je fajn, protože je potřeba řešit to, co nefunguje. Chápu. Potíž je v tom, že tohle nastavení vyvolává tlak. A pod tlakem vzniká stres. A ve stresu není pohoda. A když není pohoda, má to negativní dopad. Na vztahy, na sebevědomí, na zdraví. A tím i na výkon. A tohle je o nerespektování hranic. Svých nebo druhých lidí. Záleží, jestli tlačíme na sebe nebo na ostatní.
Takže tlak nebo podpora?
Ani tlak, ani podpora ale nejsou samy o sobě špatné nebo dobré. Jedno bez druhého prostě nebude fungovat. Tam, kde vzniká přiměřený tlak, který respektuje hranice ostatních, tam může existovat podporující prostředí. Někdy i vlastním rozhodnutím se musíme a potřebujeme někam natlačit. A někdy se musíme umět sami podpořit, protože nikdo jiný to občas udělat nemůže. Problém je, když lidé nerespektují hranice. A aby mohl někdo respektovat něčí nebo i své hranice, musí být vnímavý. A vědomý. Nevím, jakým jiným slovem to nahradit. Vnímat širší kontext. Nejen svůj. Nejen těch druhých. Ale nějaký celkový obraz.
Realita. Co to je?
Vezměme si sexuální obtěžování. Tlačí-li muž na pilu přespříliš, je to přinejmenším obtěžující. Problém je, že ne každý pozná, co je moc. Protože to, co je pro jednoho moc, je pro jiného málo. Lidé nejsou stejní. A nikdy nebudou, doufám. Doufám, že se nenecháme spoutat žádnou uniformitou ani zobecňováním. Jeden úhel pohledu bude vždycky hodně hodně málo. A za realitu bych to neoznačila. Realita je souhrn všech možných i nemožných úhlů pohledů, 360 stupňů ze středu a nekonečně mnoho zvenku dovnitř. Kdo tohle dokáže?
Jak se na tom dá pracovat?
Je to jednoduché. A vlastně není. Je potřeba se ptát a zajímat o druhé. Ale doopravdy. Ne proto, že nám to někdo řekl, že bychom měli. Konfrontovat se s realitou. Naslouchat. Sobě, druhým – hlavně teda těm, u kterých to nejsme zvyklí dělat. Pro někoho to bude znamenat víc naslouchat druhým, pro jiného víc naslouchat sobě. To je ta konfrontace.
- A pokud nás ostatní jednoduše nezajímají a chceme jen vědět, co od nich můžeme získat?
Mně osobně pomáhá, baví, inspiruje hledat to, co máme všichni stejné a společné. A přitom nezobecňovat. Vím, že takové pravdy jsou. A vím, že sama je neobjevím. A proto mě těší spojení s ostatními. Věřím, že každý může najít to, co hledá. Pokud hledá.
- A pokud nejsme zvyklí naslouchat sobě?
Nikdy bychom neměli zapomenout na vlastní jedinečnost. Na to, že jsme každý jiný. A zároveň na naše kořeny. A naši jedinečnou minulost, na to, co máme každý za sebou. Na to, že někam patříme. Možná je k tomu zapotřebí jen věk, čas, zkušenosti, pokusy a omyly. A nakonec přijetí. Je to cesta. Celoživotní.
Cesta. Kudy?
1. Nadhled
Nevím, proč to tak je. Proč na své životy nejsme schopni se podívat kriticky, s odstupem, ale na životy těch druhých máme hnedle názor. Většinou nekriticky kritický. Nám samým chybí nadhled. Ale těm druhým zprostředkujeme vhled v cukuletu. Dobře, někdy možná i nadhled. Sjednoťme si pojmy. Rozdíl mezi nadhledem a vhledem je v úhlu pohledu. Nadhled znamená, že se dívám seshora, s odstupem od emocí. Vhled znamená, že se dívám z nějaké emoce. Zprostředkovávám úhel pohledu zvnitřku dané emoce. Když s námi daná situace rezonuje. Naše emoce nám někdy třeba ukazují, co nemáme zpracované. Představte si toreadora. Kdyby chtěl býka skolit jen zuřivostí, která mu prýští z očí. Stejně jako býkovi. Kdo by vyhrál? Takže, pokud máme obrovské nutkání (a známe to všichni samozřejmě) se vyjádřit, pak je tady otázka proč.
2. Dovnitř a dál
Buďme rádi, že se různá témata odtabuizovávají. Ono nám to pomáhá všem. Dost možná nám to všem ukazuje na nezpracovanou minulost. Takže není nic snazšího, než si najít psychiatra, psychologa, terapeuta, nebo třeba kouče a jít dál. Dovnitř a dál. Jako když zaklepete na dveře a jako pozvání dovnitř se ozve “dále!”. A vy vezmete za kliku a jdete. To je ten potřebný odstup. Chcete dovnitř a reagujete na pobídku „dále!“ Otevřete ty dveře, vstoupíte. A jdete dál.
3. Odvaha nehodnotit, ale přijmout
Celá společnost je nějakým způsobem traumatizovaná. A pokud se nenaučíme si své problémy a trápení řešit tak nějak sami, dokud budeme očekávat, že je vyřeší za nás jiní, tak se moc nehneme. Je dobře, že se mluví o tématech jako je metoo. Čím více se o tom mluví, tím více to ukazuje i na neschopnost vidět realitu takovou, jaká je. Nejde o to barvit sračky na růžovo. Nejde o to hledat chybu v jednom nebo v druhém. V sobě nebo v ostatních. Jde o to vnímat a doopravdy slyšet různé úhly pohledu. Protože jen tak se můžeme vzájemně poznávat a vidět realitu jaksi víc reálnou. Dát si ten prostor. Moci se vyjádřit. V bezpečném prostředí opustit ty komfortní zóny, to bezpečí “nebýt vidět” a “nic neříkat”. Nehodnotit, ale přijmout. I to znamená respektovat hranice.