Komunikace, vztahy a sebevědomí, otázka „proč“
Všichni v sobě máme namíchané mužské i ženské kvality. Každý máme navíc vlastní, naprosto jedinečný koktejl. Rozpoznat ho, přijmout a udržovat v harmonii, to je náš úkol. Celoživotní, i když určitě ne jediný. Necítit se ohroženi někým jiným. Ani ničím jiným. Vědět, že jsme v pořádku, že jsme „dost“. Tak, jak jsme.
Lidé, situace, které nás potkávají, které se nám staví do cesty, nebo které my vyhledáme nás neohrožují, naopak nás učí. Obohacují. Nemůžeme sami dosáhnout takových kvalit a takového sebepoznání, jako jsme toho schopni v konfrontaci s dalšími. Pod konfrontací si není potřeba představovat boj. Ostatní lidé nejsou na světě proto, aby s námi bojovali. Každému z nás jde v podstatě o sebe, ale to neznamená, že si vzájemně nemůžeme prospět. Nebo uškodit, naše volba. Je to vlastně takové míchání a střídání energií. Výměnný obchod, v ideálním případě prospěšný oběma stranám. Obohacující obě strany. Jeden z „obchodníků“ si třeba uvědomí, co už si vyřešil, kam se posunul. Druhý si například uvědomí, co ho rozčiluje a rozkličuje proč.
Obecně otázka “proč?”, kterou jsme v dětství vypouštěli z úst kdykoli nám to bylo milé a okolí třeba i nemilé, tak teď je stále považována za dětskou, nedospělou. Neptáme se. Neptáme se sami sebe ani ostatních. Jako bychom si mysleli, že už musíme všechno vědět, všechno znát. A všemu rozumět. A když se nás někdo zeptá “proč?” – skoro jako bychom to považovali za útok a měli potřebu se stavět do obranné pozice.
Otázka „proč“ je nepohodlná, protože chodívá k podstatě. Dětem nevadí ptát se “a proč?” – klidně 7x za sebou. Dospělé to irituje. Rozčiluje. Nutí přemýšlet. Nutí jít hlouběji. A to není pohodlné.
„Proč se necítíš v bezpečí?“ „Protože mám strach. Strach, že mě nikdo nebude mít rád. Že když budu říkat, co si myslím, nikdo mi nebude rozumět. Budu za hloupou. A zůstanu sama. A opuštěná. A nikdo mě nebude chtít…“
Dřív bych snesla cokoliv, co by o mně kdo řekl, jen ne to, že jsem hloupá. Teď jsem se naučila přijmout, že nikdo neví všechno. Ani vědět nemůže. A že pokud je pro mě něco podstatného, tak je to spolupracovat, umět táhnout za jeden provaz a vzájemně se obohacovat, inspirovat, podporovat. A růst. Sám člověk nezmůže nic. Ani kdyby byl sebechytřejší, tak mu to k ničemu nebude, pokud kolem sebe nebude mít tým lidí, kteří ho budou podporovat v tom, co dělá.
„Proč je podpora tak důležitá?“ Dává vnější pocit bezpečí. Že můžu. Že můžu svobodně tvořit, myslet, zavřít se na chvíli ve svém světě a v tom vnějším světě se nic zásadního nezmění. Až se tam vrátím, tak pořád budu doma. Jsem doma v sobě, když tvořím, i když jsem tu pro druhé, venku. Mám dva domovy. A to je neskutečně vyživující. Pokud mám pocit bezpečí, tak tvořím ze sebe, z vlastní kreativity, z vlastní energie, z pramene života. Pokud pocit bezpečí nemám, tvořím ze strachu. Z pocitu musím, namísto chci.
A o tom to je. Musím a chci. Nestačí jedno škrtnout a nahradit druhým. Proč? Nedokážu dát univerzální odpovědi. Jen směr. Bezpečí je tím ukazatelem. Je to začátek. Bez pocitu bezpečí není nic dalšího, smysluplného teda. Pro někoho může být ta pravá cesta cestou jak pocit bezpečí v sobě tvořit a kultivovat. Pro jiného bude tou cestou průzkum jak a kdy jej opouštět… Pro jiného to bude kombinace…
Rozpoznat a přijmout vlastní koktejl mužských a ženských polarit v nás. Nejsme v tom sami. Nechme se vést a důvěřujme si, sami sobě i sobě navzájem. Nebojme se být sami sebou, ani ve svých odlišnostech ani v tom, jak moc jsme si podobni.