… ke svobodě

• Když se potřebujete v něčem trochu zorientovat
• Když chcete v sobě najít jistotu před nějakým rozhodnutím
• Když potřebujete podporu a bezpečné prostředí proto se zastavit někde, kde vás nikdo nehodnotí, abyste si mohli dát dohromady co vlastně chcete

Mám pro vás jednoduchý koncept. Vy napíšete mně, já vám odepíšu. Koučovací formou.

Psaní je jeden ze způsobů duševní hygieny. Funkční způsob. Je potřeba vyzkoušet, jestli bude fungovat i na vás. Pokud ne, tak hledat jinou cestu. A pokud ano tak hurá.

Jsem tu pro vás.

Pomůžu vám zbavit se zbytečných přítěží, abyste mohli žít jednodušší a radostnější život. Naplněný.

Být sám sebou je svoboda.

Podmínky jsou jednoduché:

Platíte za kalendářní měsíc 999,- Kč. Opakovaně tak dlouho, dokud vám to bude přinášet hodnotu zpět. Součástí našich rozhovorů bude i tato reflexe.

V zaplaceném měsíci jsem vám k dispozici na e-mailu, jak budete potřebovat.

Je fajn udržovat konverzaci minimálně 1x za týden a maximálně 1x za den. Po té, co si věci zvědomíme, (třeba začneme právě psaním, se dají do pohybu. (Napsat, říct, nakreslit, projevit pohybem, vyjádřit emočně… – pak se objeví teprve ta pravá podstata za tím. A o to nám jde…

Jdeme na to?

CHCI NAKOPNOUT KE SVOBODĚ, ALE …

? Co když mě to bude bolet? Nebo co když upadnu, bude to na mě moc.

Je přirozené bát se bolesti. Nejsme destrukční. Na druhou stranu, když třeba zaspíte někam, kam jste se těšili nebo to pro vás bylo jinak důležité, budete rádi, když vás někdo probudí. A tohle je podobné. Když se točíme dokolečka, tak v podstatě spíme. Utíká nám naše životní energie. Takové obrácené perpetuum mobile. Tohle nakopnutí je nesmírně laskavé. Laskavější než třeba nemoc, která může přijít, když jsme k sobě slepí. Tělo a duše jsou spolu propojeni. Nejsou to dvě samostatné jednotky. Je potřeba se starat o obojí. Nikdo nechceme tyhle neradostné kratochvíle, nemoci, nevěry, vyhazovy z práce a podobné. Zastavit se a zamyslet se jestli jdu vážně tou cestou kterou jít chci a ve svých vlastních botách, je k nezaplacení. Společně vytváříme prostor a podmínky pro to, aby to šlo a aby to nebylo děsivé, ale naopak příjemné. A taky takový, abychom se vyznali v tom, co se nám děje a jak z toho ven. Jako vítězové.

? Co když „neumím“ psát, nebo je pro mě těžké vyjádřit se slovy.

Tak právě pro vás to může být to pravé ořechové. Taky jsem neuměla psát. Jedna paní učitelka mi řekla, že neumím psát a hotovo. Od té doby jsem se nesmírně styděla za svůj písemný projev a všechno po sobě hodiny opravovala. Každičký meil. Až jsem to přestat dělala. A víte co? Ono to bylo i k něčemu dobré. Naučila jsem se tak vnímat jednotlivá slova a významy a pozorovala jsem lidi, jak mluví a jak se vyjadřují a co chtějí říct, že kolikrát jsem jediná, kdo jim rozumí. Nevadí, že máte pocit, že neumíte psát. Je to pocit. Je váš. Rozumím mu. Abychom se spolu domluvili, pro to porozumění, pro ten bezpečný prostor bez hodnocení, který potřebujeme vytvořit, abychom se někam dostali, potřebujeme jen upřímnost. Hlavně sami k sobě. Je v pořádku jít i s tímto pocitem do toho.

? Co když na to nebudu mít čas? Nebudu stíhat nebo zapomenu.

V dnešní době? Kdo občas na něco nezapomene. Přemýšlím na co nejhoršího jsem kdy zapomněla. Děti jsem ze školky vyzvedla tuším pokaždé. Občas jsem zapomněla na jejich kroužky. Jednou na výročí svatby. Všichni zapomínáme. Je to otázkou priorit. Spolupráce se mnou je vždycky o tom, že si řeknete tak, a teď jsem na řadě já. Teď já něco potřebuji. A dáte této své potřebě jakousi prioritu. Bez toho to fungovat nebude. To by byly vyhozené peníze. Nicméně jsem tu od toho, abych vás vedla k sobě. Takže i když se neozvete, minimálně 1x za týden vám napíšu a budu vás laskavou formou ponoukat k tomu, abyste se alespoň na pár chvilek vrátili k sobě a byli sami se sebou. Ne kvůli mně. Kvůli sobě. Protože to stojí za to. Vy za to stojíte.