Drbnout, nebo počkat, až spadne?

Aneb všechno má svůj čas.

Myslíš si, že jsi trpělivá? A dovedeš počkat na ten „správný“ okamžik?

Ha.

Past.

Každý okamžik je správný. Pokud do něj nevkládáme očekávání co se má stát.

Představ si, že čekáš, až kapka spadne.

Minutu. Hodinu. Celou noc.

A co se stane? Začneš mít hlad. Žízeň. Nebo ti bude zima. Budeš se nudit. Začneš potlačovat svoje potřeby. Upneš se na „čekání“. Na „miláška“. Úkol.

A nakonec se možná dočkáš i pocitu zadostiučinění: „Zvládla jsem to. Vydržela jsem. Dočkala jsem se. Jsem dobrá.“ Za jakou cenu? Jak dlouho jsi potlačovala své potřeby? Nežila svůj život a čekala – na co? Až…

A nebo druhá možnost. Prostě do kapky drbneš. Vstoupíš do děje, vezmeš otěže do ruky.

Ale, vynakládáš energii na něco, co by se stejně stalo.

A možná skončíš s pocitem nejistoty nebo viny, že jsi vstoupila někomu/něčemu do procesu. Neseš pocit zodpovědnosti a s tím spojené nejistoty. Bylo to správně? Dýchat na housenku, aby z ní konečně byl ten krásný motýl.

Sebejistota, síla ani klid nevznikají tím, že něco uspíšíme. Že zasáhneme. Nebo počkáme.

Sebevědomí se rodí z toho, že žijeme vlastní život.

Překonáváme své výzvy.

Nečekáme, že někdo jiný za nás rozhodne, kdy „je ten správný čas“. Co je pro nás správné.

Je to proces. Sebevědomí je proces, není to stav. Je to děj.

A toto je podstata transformačního koučování. Je to návrat domů. K sobě.

Klienti na začátku hledají odpověď na otázku:

„Mám do té kapky drbnout, nebo mám čekat, až spadne?“

Doufají, že jim kouč odpoví.

Poté, co si vyslechne jejich příběh.

A co se stane?

Člověk přijde na to,

že podstata života je jinde.

V něčem jiném.

U sebe.