Pamatujete si, na tu všetečnou otázku „a proč?“
Nedá se na ni odpovědět. Vždycky existuje nějaké pokračování.
A přesně tady to je. V tom prostoru „nevím“. Neznám. Ještě jsem tam nebyl.
My jsme, oproti tomu co je doopravdy podstatné, učeni jet v režimu: vím, znám, už jsem tam byl.
Ale! Tam, kde je prostor pro to nové, jiné, nepoznané – tam je prostor pro to se učit.
A proč nestačí to co už vím, umím, znám, dělám? To snad nejsem dost dobrý/dobrá tak jak jsem?
Jsem ten typ, co si musí všechno osahat, zkusit. Otázka zní, tvářit se, že vím a nebo přiznat barvu a zkusit?
Povím vám příběh.
Jednou, a to volání duše jsem slyšela už delší dobu, jsem se rozhodla. Přespím v lese.
Slyšela jsem i ty další hlasy:
„Zvládneš to?“ – „Nevím.“
„A proč to chceš?“ „Já to přesně nevím.“
Vybrala jsem si Venušiny misky. To místo mě trklo při brouzdání mapou. Nikdy jsem tam nebyla. Líbil se mi název.
Bála jsem se. Oddalovala jsem to. A v ten den jsem vyrazila vážně pozdě. Na parkoviště jsem dojela už za šera. Zapomněla jsem se přezout a vyrazila do lesa v žabkách. Ovládaly mě spíš emoce než rozum. Nevadí. Na místo jsem došla za tmy.
No.
Jímala mě směs různých pocitů. Klid mezi nimi nebyl. Bylo to v lese. Byla tam tma. Taková ta černá. Oči nerozeznají nic. Ztratí funkčnost. A proč?! – se mi chce zeptat. Nevím. Není poznat ani co je blízko a co daleko. A uši? Jsou chvíle, kdy slyšet hůř musí být výhoda. Randál asi jako v pralese. Nepoznala jsem, jestli ty zvuky pochází od ptáčka nebo divočáka. Najednou jsem vůbec neměla pocit, že tam patřím. Že jsem vůbec uzpůsobena k tomu přežít jednu noc v lese. Moje mysl mě hnala pryč. A moje tělo? Ztuhlé napětím. O spánku nemohla být ani řeč. Chaos. Prales. Divočina. Mazec.
A v jeden moment mi svitlo. Tohle je ta zkušenost, pro kterou sis přišla. Buďto to přežiješ a nebo ne. Buďto se zklidníš a nebo zblázníš. A teď nevíš. Každopádně, nějak to dopadne. Teď už s tím nic neuděláš. Auto máš několik kilometrů daleko. Na nohy máš leda ty žabky, ve kterých po tmě nemáš šanci. Prostě ti nezbývá, než to odevzdat.
A, světě div se, v ten moment se všechno tak nějak zklidnilo. Vyjasnilo. Mysl utichla. Přestala plašit. Objevila se jednoduchost. Přežiješ a nebo ne. Zavřeš oči a nebo ne. Bojíš se. A zároveň ne. Splynul strach s odvahou. Chaos s jasnou jednoduchostí.
Tohle byla ta zkušenost, pro kterou jsem si tam šla. A proč?
Podstatné není to, jestli se bojíme. Není důležité to, že překonáváme strachy a obavy, ale to poznání za nimi. Až za těmi emocemi leží dar poznání. My si musíme dovolit projít tím pralesem emocí, abychom pochopili. Nejde o to být klidní za cenu tlaku a držení se zpět. Jde o to najít ten klid, který je schovaný pod nánosem emocí. A až se pustíme všech jistot, kterých se držíme a které nám dávají pocit naši vlastní vnitřní hodnoty. Tam v lese je úplně jedno, kdo jsem. Jestli jsem zasloužilá matka, soudkyně nebo uklízečka. Jestli vlastním to nebo ono. Tam jde jen o to přežití. A možná jen v té podobě nebo míře, jestli zvládnu uklidnit svou rozbouřenou mysl a nebo se zblázním.
A proč?
Tahle vnitřní jistota, prožitá, to je to, co vám už zůstane. Pojďte a objevujte svá „nevím“, „a proč?“, zkoušejte nové věci. Stojí to za to.
Hledejte svá vlastní nevím. Pojďte svou vlastní cestou.
Napsat komentář