Jedna žena se mě zeptala, kde beru takovou jistotu pro to, co dělám. Že to dělám správně. Seděly jsme v místnosti plné lidí. Hrála hudba. A já se v jeden moment zvedla a začala tančit. Zaujala mě. Vlastně jistotu jako takovou necítím. Takovou tu 100%, bez pochybností o tom, jak něco dopadne, jestli jsem to mohla udělat líp, jestli by nebylo lepší jít jinudy…
Jednou jsem se byla projít a nahrála kamarádce video. Přidám vám ho sem. Protože já v něm vidím odpověď. Někdy vážně není důležité vědět jak bude vypadat cesta, každý krok, jen je důležité jít. A věřit. Věřit, že dojdete kam dojít máte. A užívat si to, protože ten okamžik už se nikdy nebude opakovat. Jediná jistota, kterou máme je změna. Když jdu, jdu, jdu a najednou nevím, tak se zastavím, nadechnu a s klidem a důvěrou vykročím. Když slyším ten tichý vnitřní hlas říkat „běž“, tak jdu.
Jistota za mě není o tom, nemít pochybnosti. Jistotu vnímám až za těmi pochybnostmi. Neřekla bych ani „prostě to tak cítím“. Není to pocit, není to emoce, je to pořád ještě za tím. Jistota je pro mě volání duše. Něco z hloubi mě to chce.
Co přesně to teda je?
Opření se o intuici. Víra v sebe. Důvěra v život. V něco vyššího. Ale ne v autority, vnější autority. V sebe a to, co nás všechny spojuje. Často hledáme odpovědi na naše otázky venku, ve světe, u různých učitelů, namísto abychom se obrátili dovnitř. Proč? Je to snazší. Akorát nám to neposkytne to, co hledáme. Třeba právě tu jistotu. To proto koučuju. Protože vím, že všichni máme svoji pravdu. A vzájemně nás to vede k té naší společné pravdě. Lidské. Vyšší. Širší úhel pohledu nás vede k pochopení a tím pádem i víc do sebe. Protože nás to nutí zkoumat naše nitro.
A jak se teda taková jistota hledá?
Když bych skončila bez všech hmotných jistot, bez rodiny, bez přátel, bez střechy nad hlavou, tak i tak věřím, že bych se dokázala i v tom utápění se ve smutku, bolesti, nenávisti, ublížení… se v jeden moment zastavit, sebrat a něco udělat. Bůh ví, jestli by to dokonce nebylo snazší než ty jistoty mít a opustit je. Vědomě. Všechno to, co člověk celý život buduje, tvoří, hromadí, jen tak opustit a jít. Ale kam?
Jde o to přemýšlet nad tím, co chceme. A něco pro to udělat. Zaměřit se na to, co je pro nás samotné důležité. A vytrvat. Nejde o to se nikdy neztratit, nesejít z vytýčené cesty, nedělat chyby. Naopak, bez toho bychom nedokázali jít dál, posunovat se. Posunovat se blíž k sobě a k tomu, co doopravdy chceme. Ke smyslu naší existence.
Nebojte se někdy ztratit. Udělat chybu. Nemít pevnou půdu pod nohama. Nemít nikoho za zády. Naučíte se opřít se sami o sebe. Najdete jistotu v sobě. Ne v něčem nebo v někom, ale v sobě.
Jít do akce, zkoumat nitro. Jít do akce, zkoumat nitro. Jít do akce, zkoumat nitro… Jedno bez druhého smysl nedává. Dohromady to přináší jistotu. A tím pádem i sebevědomí 😉