Fascinují mě slova. Jak je vůbec možné, že si rozumíme, když pod každým slovem se může skrývat tak široké pole významů? Za roky praxe vím, že se musím doptat, abych pronikla do světa toho druhého.
Člověk, který je každou chvíli na lyžích, běhá, hraje fotbal, čte a má spoustu dalších koníčků, sám sebe vnímá jako člověka, který neumí odpočívat.
Kdy se to stalo? Co se v jeho životě změnilo? Co přesně neumí?
Narodí se malé dítě. A to dítě nepotřebuje ani mnoho prostoru, ani mnoho zábavy. Pro novopečeného rodiče se v podstatě nic moc kolem něj neděje (rozuměj mimino nelze vytáhnout na běžky nebo skočit padákem) a pro to mimino je náruč, případně koberec se všemi těmi drobečky a střapci, celý svět. Chce mít své rodiče u sebe, vnímat je, pozorovat. A chce po nich, aby vnímali, že tam je. To je celé.
Představte si, jak náročné najednou je, pro velmi aktivně odpočívajícího rodiče jen tak být. A koukat na batole, jak se batolí. Jak dlouho to asi tak vydrží, aby ho to bavilo? Těšilo. Neprudilo.
Co chci na tomhle příkladu ukázat, je to, že otcové, vlastně muži obecně, potřebují, abychom my, jejich partnerky, byly spokojené a v pohodě. A jsou pro to ochotni mnohdy mnohé udělat. I se stát chůvou, i když to pro ně nebývá přirozené. Ty mimina jsou prostě pro ně dlouhodobě nudná. Baví je to chvilku a stačí. Zase zítra.
Netrapte sebe myšlenkami, že děti vyrostou a jejich otec si toho ani nevšimne. Netrapte ani své muže tím, že čekáte od nich něco víc. Navíc je dost dobře možné, že za pár let se situace otočí a většinu času budou děti trávit s aktivními tatínky a zkoumat jejich svět. Pozor, nemyslím tím, že mužův podíl na výchově potomka skončil u početí, ani zdaleka ne! Jde mi spíš o to JAK. O to netlačit tolik na jakousi dokonalost, představu, jak by něco mělo být, protože… Dostáváme se tím totiž do pasti. A dostáváme do nich i ty kolem nás.
Včera za mnou přišla dcera a říká, mami, je zajímavé, že mně je s někým tak strašně dobře. S tebou.
Stačí jen být. Nemusíme být nejlepší, dokonalé. Stačí jen být. Být tady. Nechme ty do akce nadšené děti a muže, ať jsou aktivní, jak potřebují. A starejme se namísto o dokonalost o to, abychom i my, samy o sobě, byly spokojené a šťastné. Ono pak i ti naši mužové rádi kde co pro nás udělají. Je baví naše radost a spokojenost.
Nechtějte být dokonalou mámou, hospodyní, kuchařkou a nevím čím vším. Chtějte být spokojené a v pohodě. A tak se budete té vysněné dokonalosti přibližovat. A celkem vůbec nevadí, jestli ji dosáhnete, nebo ne. Tady vážně jde spíš o cestu, než cíl.
A jak to dopadlo s tím mužem? Někdy stačí věci pojmenovat. A nebýt na sebe zas tak přísný 😉