Vždycky nás něco vyruší. Neexistuje chvíle, která by byla dokonalá. Respektive nedokonalá, záleží na tom, odkud se na to díváme. Ale existují momenty, které jsou dokonalé ve své nedokonalosti. Jako když sedíte na kopci, máte nádherný výhled a rozhled a nadhled, kolem vás prozpěvují ptáci a bzučí včely a čmeláci a do toho přijde nějaký nečekaný zvuk. Který tam vlastně jaksi nepatří. Který jste nečekali. Který vás vyrušil. Nebo ne?
Když se tomu nebráníme a pustíme ho k sobě, tak právě v tom momentu přichází to NĚCO – a s tím pak třeba i uvolnění, splynutí, přijetí.
Největší zabiják
Není to žádná raketová věda a platí to všude. Když očekáváte, že budete mít klid a někdo vás vyruší, třeba od vás něco chce, tak máte po klidu. Ale, pokud nic neočekáváte, tak vás z toho klidu, vnitřního klidu, nic nevytrhne. Ani to rádoby “narušení”. Vlastně sem spadá i pocit bezpečí. “Nic mě neohrožuje.” Všechno je, jak má. Takový harmonizovaný, vyladěný postoj.
Tak například, když očekáváme od partnera věrnost, aniž bychom to s ním nějak probírali, očekáváme to tak nějak automaticky, no, jasně, mlůže to klapnout. Ale lepší je nic moc neočekávat. Ne proto, že by to pak snad míň bolelo, nebo že se to stává, že je to normální a že se to děje, ale protože toho druhého nikdy nejsme schopni poznat. Dát mu tu svobodu v tom, že od něj neočekávám, nesvázat ho povinností, nemožností, nechat mu možnost dělat třeba i chyby.
Svět není dokonalý. Život není dokonalý. My taky nejsme dokonalí. A přitom je všechno, jak má být. Jasně, nejsou z nás zenoví mistři a ani to nevypadá, že se to v brzké době změní, všichni máme svá očekávání, přání, sny, touhy, všichni něco chceme a něco pro to děláme, ale …
Co nějaký malý krůček udělat?
Jako když jste přejezeni čokolády a někdo vám přiveze kilo čokolády. Máte na ni chuť? Já třeba jo. Ale, dovedete si ji vychutnat? S tím požitkem, které očekávají vaše zrakové, chuťové i čichové buňky? Máte chuť rozpoznávat rozdíly jednotlivých druhů?
Jasně že ne.
Nebo si to vemte třeba odtud. Dneska je kdokoliv, všichni jsme schopni vyprodukovat tolik “produktů”, myšlenek, vědomých polopravd, lží. Věřit tomu nebo onomu. Za chvíli nikdo nebude věřit ničemu, protože čemu? Kdo má patent na rozum? Zvykli jsme si a naučili jsme se pravdu hledat. A nebo spíš nenaučili. Hledáme ji všude, jen ne u sebe. A čím jednodušeji ji najdeme, tím lépe. Na naši obranu, v jednoduchosti je krása. Nemáte někdy pocit, že jsme tou jednoduchostí přesyceni? Informace. Inovace. Intelekt. Inteligence. Všeho moc škodí. Harmonii je potřeba udrřovat. Rovnováhu.
Potřebujeme nedostatek. Pak jsme schopni ocenit dokonalost. Dokonalost ve své nedokonalosti. Dokonalé okamžiky, pravda, nepřichází v momentě nasycení nebo očekávání. Dokonalost vzniká a přichází, dává se vidět a vnímat právě v té nedokonalosti.
K tomu ale musíme dospět. A vědomě si vybírat, rozhodovat se a toho se pak držet. Připustit si, že možná vybereme špatně. Že o něco přijdeme, něco ztratíme. Jenže, kdo nic neriskuje, nic nezíská.
Vztah, člověk, život není dokonalý v dokonalosti, ale v té nedokonalosti. V té změně, učení se a energii. 100% přijetí, nula očekávání. To by byla dokonalost. Ovšem nereálná. Nepřipomíná vám to něco? Něco jako “prach jsi a v prach se obrátíš”. Dokonalost je z určitého pohledu v podstatě smrt. Nulový pohyb. To chceme? To se tváříme, že jsme? Mrtví? Není kam spěchat, ne.
Kdyby
Kdyby se člověk blížil dokonalosti, stávali by se z nás všech postupně nejspíš právě ti zenoví mistři, myslím že matička Země by byla v koncích. Proč? Zachování rovnováhy. Energie. Dokud my jsme nedokonalí a máme k dokonalosti daleko, matička Země si s námi nějak poradí. Respektive chtějme, ale netrvejme na tom tady a teď. A hlavně nepředstírejme sami sobě, že jsme něčím, čím nejsme.
A ne. Nenavádím nikoho k nevěře. Nenavádím nikoho ale ani k digitálnímu minimalismu, nebo třeba k pobytu ve tmě. A ne, nenutím nikoho chodit ke kouči ani na terapie. Víte proč ne? Protože to jsou věci, které musí člověk chtít, doopravdy chtít. Bez vnějších očekávání, vzniklých na základě “jedna paní povídala”. Otázka pro mě je, jak ukázat, jak cokoliv z toho může pomoci, aníž bych v někom vyvolávala falešné naděje? Nebo projektovala své vlastní … cokoliv – sny, přání, postoje.
Víte co si myslím? Že je to zas a znovu otázka nastavení cílů. Ale těch doopravdy vašich. Hlubokých a vnitřních. Neprojektovaných. Jen vašich. V koučování (a nejen v něm) bývá nejtěžší najít právě tenhle ten cíl. Cíle zbavené všech očekávání zvenčí. Bez toho, co bychom měli. Jen čistě to, co doopravdy, pravdivě chceme. A v souvislosti s realitou, tou naši, jedinečnou, která ale je součástí celku, to je ta dokonalost. Nevěříte?