Návrat domů

Jela jsem navštívit rodiče. A sotva se vylouply na obzoru Beskydy, byl tam. Ten známý pocit.

Teplo na hrudi. Motýli v břiše. Pocit, že se vracím domů.

Ale je to vážně ono? Vracím se domů? Kde je to „doma“? Tam, kde jsem vyrostla? Tam, kde mám rodinu a děti? Tam, kde platím odpady? Kam mi chodí pošta?

Blik.

Je to místo, nebo lidé, ke kterým se vracím?

Hm.

Moje osobní odpověď je, že je to pocit. Klid, který cítím.

A cítím ho na různých místech i s různými lidmi. Cítím ho – kde? – no v sobě.

Takže, kde je „doma“? Co přesně to znamená: „Zlato, jsem doma!“.

To odemčení zámku, zmáčknutí kliky, úlevný pocit, že se můžu uvolnit, sundat podpatky, natáhnout volné triko, vzít dítě do náruče, nechat se obejmout…

Ale to pořád není ono. Co je to doma?

Vrátit se domů je pro mě návrat k sobě.

Ale co to znamená?

Vnímám, jak se cítím. Vnímám sebe. Své myšlenky, pocity, tělo. To, jak mi je.

Domov je, v ideálním případě, spojený s pohodou, klidem, teplem, přijetím, uvolněním, láskou.

„Jsem doma.“

Je to informace o lokalitě, kde se právě nacházím.

Je to pocit — přijetí sebe právě teď a tady se vším všudy.

Vše je v pořádku tak, jak je.

Někdy, třeba před usnutím, se člověk snaží uvolnit. A nejde to.

Válcují ho myšlenky, úkoly, strach, aby na něco nezapomněl, nebo jak něco dopadne.

Pod tím vším je ale úplný klid. Jen hluboký dech. Nádech. Výdech.

A to je ono. To je doma. Bez očekávání. Bez tlaku. Bez nutnosti. Domov je pro mě zvnitřnění do takové míry, že vnímám sebe.

Je jen na nás, do jaké hloubky dokážeme domov vnímat.

Na ještě hlubší úrovni je to čiré bytí v přítomnosti, v lásce.

S druhými lidmi. Je to blízkost jednoho k druhému a jejich přijetí. Z místa „jsem doma“. A odsud vás vnímám.

Je velký rozdíl, pokud vnímám druhé z hluboké přítomnosti a z pocitu vnitřního klidu a nebo ze zahlcení, ať už myšlenkového nebo úkolového. To známe všichni. Když na nás někdo doma mluví a my jsme myšlenkami ještě v práci …

Co pro vás znamená být doma?

Nohy na stůl. Ovladač v jedné ruce. Telefon v druhé.

I to může být úroveň bytí doma. Může to být cokoliv.

Jak teda poznáte, jestli jste doma?

Poznávám to podle pocitu.

Pokud jsem doma, pak mě nezaplaví negativní pocity.

Neobjeví se vina, stud ani potřeba se bránit (kvůli těm nohám na stole a ovladači v ruce).

Pocit „jsem doma“ znamená, že jsem v pohodě.

Doopravdy v pohodě.

Sám se sebou. Tak, jak jsem.

I právě s těma nohama na stole a ovladačem v ruce.

Jak se dostat k pocitu hlubokého vnitřního klidu?

Je to cesta. A není zmapovaná. Ne že by ji nikdo nikdy neprošel. Ale nikdo nikdy nešel tou vaší cestou. Ve vašich botách. S vašimi zkušenostmi a úrovní znalosti terénu. A navigace? Ta existuje. Ale je nepřenosná. Máte ji. Ale nikdo jiný neví, jak právě ta vaše funguje. Ani vy to nevíte, dokud se nerozhodnete, že to prozkoumáte. Taková zábavná hra to je. Ve které vyhrajete už jen tím, že se zúčastníte.

Já osobně nejednou na té cestě zažila pocit, že už to nedám. Že se nejspíš právě teď zblázním. Na té cestě budete vystaveni svým hlubokým strachům. Bez toho to, bohužel, asi nejde. Ale kdo ví … 😉